Kolonie Sedmidomky, Pod Bohdalcem a Na Slatinách

Kolonie Sedmidomky by se měla jmenovat spíš Osmidomky. Foto: Adéla Ogino.

Trojice sousedících dělnických kolonií Sedmidomky, Pod Bohdalcem a Na Slatinách je jedinečným skanzenem pražských a obecně českých dělnických a chudinských kolonií, a to hned z několika důvodů. Jednak jde o jedny z nejzachovalejších kolonií v Praze, kde lze i v roce 2015 spatřit řadu původních domů z období 20. a 30. let 20. století, současně některé části kolonií (a jejich okolí) plní dodnes, částečně nikdy nepřerušenou, funkci bydlení pro nejnižší sociální vrstvy a do třetice zatupují tyto tři prolnuté kolonie různé druhy výstavby, tolik typické pro nouzová obydlí z počátků 20. století.

Výstavba dělnických kolonií různých typů (městských, zaměstnaneckých - financovaných průmyslovými podniky nebo živelných, vybudovaných svépomocí nejchudších zaměstnanců či nezaměstnaných) probíhala v českých zemích již od počátků průmyslové revoluce. Ta odstartovala změnu výrobních postupů a s ní související snížení potřeby zemědělců na venkově a zvýšení potřeby dělníků v nově budovaných továrnách zejméne ve velkých městech. Největší rozmach dělnických kolonií však souvisí s finančními krizemi, a to především Velkou krizí v roce 1929, v jejímž průběhu přišly o práci a jistotu finančího příjmu umožňujícího nájemní bydlení přijatelné kvality statisíce dělníků. Do období 30. let 20. století spadá i výstavba trojice uvedených kolonií, které vyrostly na samotné periferii tehdejší Prahy.

Půjdeme-li od západu, z ulice U Vršovického hřbitova, je první cihlou, přiloženou v roce 1927 ke stavbě pražského nouzového bydlení, mřížka pravidelně uspořádaných ulic označovaná jako kolonie Sedmidomky. Samotné názvy ulic jsou zde spíše cností z nouze, která nápady zrovna neoplývá: Pod Bohdalcem I, Pod Bohdalcem II, Sedmidomky, Za Sedmidomky. Většina ulic, nebo spíše průchodů či uježděných cest však název vůbec nemá. Přesto patří Sedmidomky k tomu lepšímu, co v oblasti kolonií stojí - řadové domky, nazývané stejně jako na dalších místech, kde probíhala výstavba nejprostšího bydlení, prostě „sedmidomky“ (v pohraničí lze nalézt též osady či ulice měst nazvané původně Siebenhäusern) byly financovány městem jako sociální bydlení. Přesto, že neměly zavedený vodovod, o plynu ani nemluvě, bydlení v nich bylo podstatně příjemnější než v živelných koloniích za kopcem, kam pokračuje cesta směrem k východu.

Pokud byly cihly na stavbu kolonie již v roce 1927 staré, jaké jsou dnes? Foto: Adéla Ogino. Z kolonie Pod Bohdalcem nezbylo mnoho, hranice se Sedmisomky je ale nejasná. Foto: Adéla Ogino. Není v Praze mnoho míst, kde si lze užít romantiku zašlých časů v klidu a bez přelidněného shonu. Foto: Adéla Ogino. Baráky na Rafandě (kolonie Pod Bohdalcem), kde se natáčela Obecná škola. Foto: Adéla Ogino. Tady není těžké se vžít do hořké romantiky kapitalizmu před necelými 100 roky. Foto: Adéla Ogino. Za jednokolejnou železniční spojkou z roku 1998 se rozkládá kolonie Na Slatinách. Foto: Adéla Ogino. Z větší části se již stala kolonií zahrádkářskou. Foto: Adéla Ogino. Tohle snad byl původně železniční vagón. Dům, který už spatřil kus světa. Foto: Adéla Ogino.

Rumiště, planý lesík nad Vršovickým nádražím, společně s moderní výstavbou v ulicích U Slatin, Elektrárenská, Novobohdalecká a Nad Vršovskou horou jsou jediné pozůstatky po kolonii Pod Bohdalcem, která navazovala na Sedmidomky. Říkalo se jí také Rafanda a byla ještě o několik let starší než Sedmidomky. Tedy kromě polorozpadlých dřevěných baráků jižně od hlavní ulice Nad Vršovskou horou, které sloužily jako škola a snad také k bydlení a službám pro obyvatele kolonií. Baráky byly rovněž vystavěny na náklady města (pravděpodobně ale až po 2. světové válce) a mj. posloužily jako prostředí pro natáčení filmu Obcená škola, který se odehrává na konci 40. let 20. století na pražské periferii. A právě tyto, oproti ostatním stavbám relativně mladé, baráky jsou nejlepšími pokračovateli tradice chudinského bydlení, protože slouží za úkryt nemajetným bezdomovcům. Ti si jich žel váží ještě méně než původní galérka, a proto nejméně jeden již lehl popelem (asi v roce 2012).

V době vzniku zdejších kolonií bylo možné pokračovat dále k východu bez překážek a plynule přejít do kolonie Na Slatinách, neboť železniční spojka z vršovického seřaďovacího nádraží k odstavnému nádraží jih, která dnes odkrajuje kolonii Na Slatinách, byla uvedena do provozu až 7. prosince 1998. Při tom jí padla za oběť část dělnických kolonií. V současnosti je tedy nutné překonat dráhu po mostě v ulici Nad Vršovskou horou a teprve pak se lze ponořit do třetí a největší kolonie, lemující oba břehy Slatinského potoka, se kterým sdílí svůj bažinný název Na Slatinách.

Kolonie je úředně tvořena jedinou ulicí Na Slatinách, ve skutečnosti jde ale o spletenec uliček, bahnitých cest a průchodů mezi ploty zahrádek, chatek nejrůznějšího stáří a sem tam i původních budov ze železničních vagónů či dokonce pražců (vždyť kolonie je obklíčena kolejemi ze všech stran), ale i prastarých cihel, prken, vlnitého plechu a bůhví, čeho ještě. Dnes oficiálně zahrádkářská kolonie tak nikdy nepřestala odkazovat na chudobu 20. let 20. století. A nestane se tak ani po sto letech od jejího založení - stačí se zahledět do dálky přes zničené seřaďovací nádraží na svahy, na kterých rostou moderní slumy z igelitu a kartónových krabic, a člověk ani nemusí číst statistiky o rostoucích počtech lidí bez domova, aby mu bylo jasné, že tady líp už bylo.

Prkna, která pamatují prezidenta Masaryka a ministra financí Engliše. Foto: Adéla Ogino.

Venkovská poezie uprostřed hlavního města. Kolonie Na Slatinách. Foto: Adéla Ogino.

Kolonie Na Slatinách je tvořena především uježděnými bahnitými cestami. Foto: Adéla Ogino.

Navíc se všechny jmenují stejně. Foto: Adéla Ogino.

Některé domky jsou na pomezí mezi ostravskými hornickými pětiletkami a trampskými sruby v divočině. Foto: Adéla Ogino.

Pravý dům z železničních pražců. Možná pochází ze stejného roku, kdy Charles-Édouard Jeanneret Le Corbusier prohlásil: „Je to problém staveb, co dnes stojí u kořene sociálních nepokojů: architektura nebo revoluce.“ Foto: Adéla Ogino.

Zdá se, že Le Corbusierova výzva dnes Na Slatinách opět nabývá na aktuálnosti. Foto: Adéla Ogino.

Některé objekty hlídají zuřiví psi, jiné roztomilé kočky. Tady pro změnu hlídá ovce. Foto: Adéla Ogino.

Poněkud plastové zátiší v kolonii Na Slatinách. Foto: Adéla Ogino.

Na opačné straně bývalého seřaďovacího nádraží zatím roste nefalšovaný velkoměstský slum.

Zdroje

1. Ogino, A.: Nouzové kolonie Bohdalec a Slatina. Bubble in The World, 2015.
2. Ryska, P.: Kolonie Na Slatinách a „Obecná škola“. Praha neznámá. Dostupné z http://www.prahaneznama.cz/praha-10/strasnice/kolonie-na-slatinach-a-obecna-skola/.
3. Hudec, Z. k.; Sekera, P.; Bureš, P.; Přibyl, J.; Ziffer, D.; Hádek, T.; Tyller, R.; Korbel, P.; Záruba, T.; Tetiva, J.; Pokorný, P.; Bureš, M.; Mara, R.; Mrkos, J. Atlas drah České republiky 2006-2007. Malkus: 2006; Vol. 2.

Komentáře: