Kolonie Sedmidomky by se měla jmenovat spíš Osmidomky.

Trojice sousedících dělnických kolonií Sedmidomky, Pod Bohdalcem a Na Slatinách je jedinečným skanzenem pražských a obecně českých dělnických a chudinských kolonií, a to hned z několika důvodů. Jednak jde o jedny z nejzachovalejších kolonií v Praze, kde lze i v roce 2015 spatřit řadu původních domů z období 20. a 30. let 20. století, současně některé části kolonií (a jejich okolí) plní dodnes, částečně nikdy nepřerušenou, funkci bydlení pro nejnižší sociální vrstvy a do třetice zatupují tyto tři prolnuté kolonie různé druhy výstavby, tolik typické pro nouzová obydlí z počátků 20. století.

Výstavba dělnických kolonií různých typů (městských, zaměstnaneckých - financovaných průmyslovými podniky nebo živelných, vybudovaných svépomocí nejchudších zaměstnanců či nezaměstnaných) probíhala v českých zemích již od počátků průmyslové revoluce. Ta odstartovala změnu výrobních postupů a s ní související snížení potřeby zemědělců na venkově a zvýšení potřeby dělníků v nově budovaných továrnách zejméne ve velkých městech. Největší rozmach dělnických kolonií však souvisí s finančními krizemi, a to především Velkou krizí v roce 1929, v jejímž průběhu přišly o práci a jistotu finančího příjmu umožňujícího nájemní bydlení přijatelné kvality statisíce dělníků. Do období 30. let 20. století spadá i výstavba trojice uvedených kolonií, které vyrostly na samotné periferii tehdejší Prahy.

Půjdeme-li od západu, z ulice U Vršovického hřbitova, je první cihlou, přiloženou v roce 1927 ke stavbě pražského nouzového bydlení, mřížka pravidelně uspořádaných ulic označovaná jako kolonie Sedmidomky. Samotné názvy ulic jsou zde spíše cností z nouze, která nápady zrovna neoplývá: Pod Bohdalcem I, Pod Bohdalcem II, Sedmidomky, Za Sedmidomky. Většina ulic, nebo spíše průchodů či uježděných cest však název vůbec nemá. Přesto patří Sedmidomky k tomu lepšímu, co v oblasti kolonií stojí - řadové domky, nazývané stejně jako na dalších místech, kde probíhala výstavba nejprostšího bydlení, prostě „sedmidomky“ (v pohraničí lze nalézt též osady či ulice měst nazvané původně Siebenhäusern) byly financovány městem jako sociální bydlení. Přesto, že neměly zavedený vodovod, o plynu ani nemluvě, bydlení v nich bylo podstatně příjemnější než v živelných koloniích za kopcem, kam pokračuje cesta směrem k východu.